Po stopách Tarotu - 5. část

1800 - 1900

V tomto článku zůstaneme v 19. století. Zmínila jsem se o věštění z karet, které si získalo velkou oblibu. Tarot jako okultní a esoterická disciplína, jejímž prostřednictvím můžeme stále objevovat, vnímat a chápat smysl a zákonitosti lidské existence (sebe sama), však potřeboval projít přerodem. V tomto procesu významně přispěl francouzský okultista a autor několika knih o magii Eliphas Lévi (vlastním jménem Alphonse Louis Constant). Lévi byl přesvědčen, že tarot je "univerzálním klíčem magie". Jeho dílo přispělo ke sjednocení západních okultních věd; poukázal na konkrétní souvislosti mezi tarotem, kabalou a alchymií. Jako první uvedl souvislost mezi kartami s čísly a deseti sférami kabalistického Stromu života a přiřadil čtyři barvy ke čtyřem světům a čtyřem živlům. Ztotožnil trumfovou kartu Mág s hebrejským písmenem Alef. Léviho systém poukazování na četné shody mezi esoterními disciplínami měl hluboký vliv na teorie hermetického řádu Zlatý úsvit.

Eliphas Lévi vytvořil část vlastní sady tarotových karet a ve svých knihách vydal karty Vůz VII, Kolo štěstí X a Ďábel XV. Zaujala mě karta Ďábla, který je zde vyobrazen jako mendésky kozel sabatu - Bafomet. Léviho vyobrazení Ďábla inspirovalo tvůrce mnoha dalších tarotových sad, např. Thothův tarot Aleistera Crowleyho, Marseillský tarot z 19. století, Rider-Waite tarotu atd.

Paul Christian, Léviho žák, ve své knize Histoire de la magie (Dějiny magie, 1870) poprvé rozdělil tarotové karty do dvou skupin, na Velkou a Malou arkánu. Termín pochází z latinského arcanum - to, co je ukryto v truhle (lat. arca). A vědomosti ukryté v arkánách byly kdysi vyhrazeny jen určitým jedincům - zasvěcencům. Christian, vlastním jménem Jean-Baptiste Pitois, ve své knize Histoire de la magie navazuje na teorie o egyptském původu tarotu, které jako první o sto let dříve rozvinul Antoine Court de Gebelin. Christian popisuje iniciační proces egyptské mystické školy pod Velkou pyramidou a k popisu přidává scénu, v níž Patosfor (Mág) zasvěcuje žáka do významů svatých arkán, která zdobí chodbu pyramidy.

V roce 1896 vydal R. Falconnier knihu Les XXII lames du tarot divinatoire, v níž se objevily nové ilustrace tarotových karet v egyptském stylu. Jejich autor, M. O. Wegener, se nechal inspirovat Christianovým popisem. Tak začala tradice esoterického egyptského tarotu, kterou známe dnes (např. od C. C. Zaina a Bratrstva světla).

Zatímco kolem Gerarda Encausse se v 90. letech 19. století zformovala skupina francouzských okultistů, kteří dále studovali a rozvíjeli myšlenky Eliphase Léviho a výklady Etteille, v Anglii byl v roce 1888 založen hermetický řád Zlatého úsvitu. A o něm si povíme více v dalším příspěvku o původu tarotu.

Na závěr bych pro inspiraci ráda citovala několik Léviho slov o tom, jak vnímal člověka-Mága. Text pochází z knihy The Mysteries of Magic od Arthura Edwarda Waitea a prozatím jej uvádím v původním anglickém znění:

"They are without fears and without desires, dominated by no falsehood, sharing no error, loving without illusion, suffering without impatience, reposing in the quietude of eternal thought..... a Magus cannot be ignorant, for magic implies superiority, mastership, majority, and majority signifies emancipation by knowledge. The Magus welcomes pleasure, accepts wealth, deserves honour, but is never the slave of one of them; he knows how to be poor, to abstain, and to suffer; he endures oblivion willingly because he is lord of his own happiness, and expects or fears nothing from the caprice of fortune. He can love without being beloved; he can create imperishable treasures, and exalt himself above the level of honours or the prizes of the lottery. He possesses that which he seeks, namely, profound peace. He regrets nothing which must end, but remembers with satisfaction from being that he has met with good in all. His hope is a certitude, for he knows that good is eternal and evil transitory. He enjoys solitude, but does not fly the society of man; he is a child with children, joyous with the young, staid with the old, patient with the foolish, happy with the wise. He smiles with all who smile, and mourns with all who weep; applauding strength, he is yet indulgent to weakness; offending no one, he has himself no need to pardon, for he never thinks himself offended; he pities those who misconceive him, and seeks an opportunity to serve them; by the force of kindness only does he avenge himself on the ungrateful..."