Kriváň

~ POVÍDKA ~

Nejkrásnější pohled na Tatry je z hřbetu koně, sliboval leták, který jsme objevily v turistickém informačním centru v Liptovském Mikuláši. Dcera je do koní blázen a já tušila, že nedá pokoj, dokud nesedne na avizovaný hřbet. Manžel v nedohlednu a jí samotné se na koně nechtělo. Domluvila jsem tedy hodinovou projížďku pro nás obě.

Naposledy jsem na koni seděla jako dítě na matějské pouti. Teď přede mnou stál statný hřebec a já přes něj sotva dohlédla na druhou stranu. "Zvládnete ho?" Liptovský kovboj se mě zeptal s lišáckým úsměvem. Zatímco moje dcera si netrpělivě prohlížela "svou" kobylku, já rezignovaně utrousila: "Na co mě posadíte, to zvládnu." Stačilo jedno nadzvednutí a ocitla jsem se téměř dva metry nad zemí, přede mnou hříva a koňské uši. Pohladila jsem "svého" hřebce, ujistila se, že to, na čem sedím, je skutečně živé, když tu se najednou pode mnou rozhýbal svět. Vyrazili jsme vstříc tatranské přírodě – my tři na koních.

Dcera se spokojeně pohupovala v sedle a já ještě chvíli hledala známé jistoty – smiřovala jsem se s tím, že spojku, brzdu ani plyn nenacházím. Nezbývalo, než se nechat vést a přizpůsobit rytmu svého nositele. "Sepa je největší pohodář ve stádu, ničeho se nebojí," slova našeho průvodce Michala mě trochu uklidnila a já začala vnímat okolí. Daleko od všeho ruchu, žádná auta, jen rozlehlé louky, blízké lesy a hřebeny hor čnící všude kolem. V létě sedí v sedle až šest hodin, v zimě lyžuje a s jeskyňáři objevuje tajemství skal, pokračoval náš průvodce. Narodil se na Liptově a kolem koní se motá od svých osmi let. "Když musím něco zařídit ve městě, zdržím se jen nezbytně dlouho a běžím zpátky na statek," svěřil se Michal. Příjemným tempem jsme se přesouvali prostranstvím poseté trávou a pestrobarevnými květinami. Sepa a kobylka Lili občas něco utrhly a cestou přežvykovaly.

Michal pomalu stočil koně doprava. Procházka se přehoupla do druhé poloviny a my jsme uzavírali okruh směrem k farmě. Před našima očima se náhle rozprostřela krajina, která se dosud skrývala za zády – majestátně se v ní tyčil Kriváň a navazující pohoří. Nedotčené shonem všedního dne, ukotvené ve své mohutnosti. "Koně mě učí pokoře. Pokud chci, aby mě stádo přijalo, musím být v pohodě. Vnímají každý můj nepokoj."

Rozloučily jsme se s Michalem a "našimi" oři, a když nás stovka koňských sil odvážela zpět do hotelu, nemohla jsem se ubránit úžasu nad světem, který jsme právě nechávaly za sebou. Tak čistý. Jak absurdní mi najednou připadal život v civilizovaném velkoměstě, kde se každý za něčím honí – za školou, prací, výsledky, úspěchy, lepšími zítřky... A přitom ty nejkrásnější dnešky jsou tady s námi. Dva vesmíry existující vedle sebe.

Dovolená skončila a já se opět zabývám produkcí, dělbou práce, výsledky, čísly, výkazy. Jako malou památku nosím v sobě vzpomínku na Kriváň, která mi připomíná pomíjivost našich každodenních strastí a radostí. Do kolotoče běžných maličkostí vnáší pocit klidu, věčnosti, hluboké síly a čistoty. Leták svůj slib splnil: pohled z koňského hřbetu je krásný. A možná díky němu kromě Tater člověk pozná i kus sebe.